Management a ochrana

Národní park Saské Švýcarsko byl oficiálně vyhlášen v roce 1990 po dlouhé historii ochranářských snah, které začaly již v 19. století a zahrnovaly vznik prvních chráněných území. Následovalo vyhlášení Národního parku České Švýcarsko v roce 2000 s cílem chránit nejcennější části krajiny Labských pískovců a umožnit dlouhodobý vývoj přirozených ekosystémů. Společně tvoří sousedící parky přeshraniční chráněné území, které je spravováno v úzké spolupráci mezi Saskem a Českem.

Oba národní parky vycházejí z principu procesní ochrany: lesy jsou ponechávány, aby se vyvíjely především prostřednictvím přirozené dynamiky, nikoli přímého lidského řízení. Přirozené procesy, jako je stárnutí a rozpad porostů, přirozená obnova, sukcese, větrné polomy, kůrovcové gradace či hromadění mrtvého dřeva, jsou chápány jako nezbytné součásti zdravého lesa, nikoli jako jevy, které je třeba potlačovat. Komerční těžba dřeva není v národních parcích přípustná a případné zásahy slouží výhradně ochraně přírody, bezpečnosti nebo preventivním opatřením.

Klíčovým nástrojem managementu v obou národních parcích je zonace, která rozděluje území podle míry zásahů člověka. Zonace je chápána jako dynamický systém, jenž může být v čase upravován podle vývoje stavu ekosystémů. Dlouhodobým cílem je vytvořit rozsáhlé, prostorově propojené oblasti, kde budou přirozené procesy jednoznačně převažovat. Přestože oba parky sdílejí tyto základní principy, liší se ve svých historických výchozích podmínkách i v současném rozsahu bezzásahových území.

Saské Švýcarsko: Přibližně 75 % území parku tvoří přírodní zóny A a B, přičemž více než polovina rozlohy již spadá do přísně bezzásahových jádrových oblastí. Přírodní zóna B na německé straně plní přechodovou funkci – jsou zde dočasně povolena opatření, například podpora původních dřevin či odstraňování nepůvodních druhů, s cílem připravit lesy na dlouhodobý samovolný vývoj.
České Švýcarsko: Systém zonace je odlišný. „Přírodní zóna“ (obdobná saské zóně A) pokrývá přibližně 15,6 % území a umožňuje zcela bezzásahový vývoj lesa. „Přírodě blízká zóna“ (obdobná zóně B) tvoří 18,9 % a připouští pouze omezené zásahy na podporu přirozené druhové skladby a struktury porostů. Největší část území, přibližně 65 %, představuje zóna soustředěné péče o přírodu, kde jsou opatření zaměřená na ochranu cenných stanovišť, zmírnění dopadů minulého hospodaření a zajištění bezpečnosti návštěvníků. Nedávné rozsáhlé disturbance, jako byly kůrovcové gradace a požár v roce 2022, umožnily výrazné posílení přirozené obnovy lesa i v těchto intenzivněji spravovaných částech.

Oba národní parky se aktivně vyrovnávají s důsledky minulého lesního hospodaření, klimatické změny i šíření invazních druhů. Významným úkolem je například regulace nepůvodních dřevin, zejména borovice vejmutovky. Saská strana zároveň cíleně podporuje stanovištně původní druhy, zejména buk a jedli, včetně výsadeb, péče o mladé porosty a opatření ke snížení tlaku spárkaté zvěře. V Českém Švýcarsku jsou zásahy více selektivní a zaměřené především na ochranu cenných stanovišť, bezpečnost návštěvníků a regulaci invazních druhů, zatímco rozsáhlé plochy jsou ponechány přirozené sukcesi.

Disturbance, jako jsou kůrovcové gradace či požáry, jsou vnímány jako přirozené hybné síly vývoje lesa:

Kůrovec: V Sasku jsou gradace tolerovány v bezzásahových zónách, zatímco v ostatních částech jsou regulovány s ohledem na ochranu infrastruktury a okolních lesů. V Českém Švýcarsku je kůrovec stále více chápán jako součást přirozené dynamiky lesa a zásahy jsou omezeny převážně na bezpečnostní důvody.
Požár: Lesní požáry představují významné riziko zejména v blízkosti sídel a turistických tras. Prevence, včasné odhalení a rychlá reakce jsou prioritou. Požár v roce 2022 přinesl důležité poznatky o roli ohně jako přirozené disturbance podporující obnovu lesa. Mrtvé dřevo je obecně ponecháváno jako významný prvek podporující biodiverzitu, zadržování vody a stabilitu půdy, s výjimkou míst, kde by mohlo představovat bezpečnostní riziko v blízkosti staveb nebo cest.

Oba národní parky zároveň kladou silný důraz na dlouhodobý ekologický monitoring, vědecký výzkum a environmentální vzdělávání. Chráněná území tak fungují jako živé laboratoře pro sledování přirozené dynamiky lesa. Vedle ekologických cílů nesou správy parků odpovědnost také za usměrňování návštěvnosti tak, aby byla v souladu s ochranou přírody. Turistická infrastruktura, síť cest i informační systém jsou pečlivě spravovány a strážci parku hrají klíčovou roli při regulaci chování návštěvníků a minimalizaci negativních dopadů.

Management Saského a Českého Švýcarska spojuje přísnou ochranu přirozených procesů s cílenými zásahy zaměřenými na bezpečnost, ochranu biodiverzity a zmírnění dopadů minulého lidského hospodaření. Společně oba národní parky představují jedinečný přeshraniční model, kde se velkoplošná dynamika lesa rozvíjí napříč státní hranicí v rámci adaptivního managementu a mezinárodní spolupráce.